Co slyší sebevrazi...

           Tuhle krátnou ... text.. :) jsem psala v pátek večer a poslouchala jsem u toho skladby od Ludovica. Původně to měla být báseň, ale vyšlo to jinak :).

            Kapky deště mi bubnovali do oken a vítr mi zpíval o místech kam mám ještě dojít.V uších mi znělo italské Limbo a výkřiky padlích, jejichž krev kdysi tekla po zemi, kde se ubírali mé kroky. Volali mě, vřískali jen abych je vyslechla: „ Tady, my jen my!“ nic jiného jsem neslyšela.

            Ty zrůdy co zabíjeli z přesvědčení, nedali mi spát, po duši další prahly, co ve drápech svých dlouhých by svírat, drtit mohly.

            Slzy padající z mé tváře, letěly k nim jak do otevřené konejšivé náruče jako by jen tam mohly najít pochopení…leč čekalo na ně jen věčné zatracení.

            Když seděla jsem ve tmě noci a říkala: „Zvládnu to i bez pomoci, jen větru budu naslouchat a ráno se snad všechno zpraví.“  Netušila, bláhová já, že mnohem, mnohem blíž jsou hnáty jejich zkrvavené a že další den už pro mě není, ne.. pro mě ne.