Příběh zámečku

Po parném a dusném dni je chladný podvečer. Ležím v loďce, která si tiše plave po vodě. Kolem je zanedbaný a trošku záhadný zámecký park, smuteční vrby sklánějí své větve do jezírka, kde plave moje loďka. Všude je ticho, park vypadá opuštěný. Ležím na zádech a sleduji oblohu, po které létají racci a divoké kachny. Jedné vypadne pírko a pozvolna se snáší na hladinu. Jemný vítr si hraje s drobnými prstýnky vlasů na mém obličeji. Lechtá to, já se lehce usměji a stáhnu si je za ucho.

            „Vzpomínáš si na ten večer?“ prolomím ticho. Nikdo mi však neodpoví.

            Opatrně se posadím a zadívám se na z vody vyčnívající kámen. Sedí tam. Malý shrbený mužík s propadlýma očima, které jsou vždy uslzené a smrtelně bílou kůží. I když sedí nad hladinou jeho vlasy a oblečení se vlní jako by byl pod vodou.  Mlčí a odmítá se na mě podívat.

            „Vzpomínáš?“ zeptám se znovu. Mlčí dál.

            Já jsem nikdy nebyla moc trpělivá. Upřeně se na něj podívám, přimhouřím oči a vlasy mi začnou poletovat a probleskovat červeně. Vzduch výrazně zteplá a voda kolem kamene začne vřít.

            Muž se na mě vyděšeně podívá a přitáhne si nohy k tělu.

            „ Odpověz!“ poručím.

            „Ano.. vzpomínám.“vykřikne vyděšeně. Spokojeně se usměji a lehnu si zpátky.

„Byl to hodně podobný večer.“ začnu se znovu usmívat, „šla jsem se v podvečer projít. Začalo foukat a byla mi zima. Chtěla jsem se otočit a jít zpátky, jenže..“ utichla.

„Jenže jsem přišel já.“ dokončil za mě.

„Vždycky jsem se tě bála, děsily mě tvé oči i způsob jak ses na mě díval. Trnula jsem strachy, že mi otec oznámí naše zasnoubení,“ oklepu se, „Když pak přišel s tím, že si mě chce vzít Jindřich z Rajhradu, neskutečně se mi ulevilo.“ zmínka o vdávání ho přimněla promluvt.

„ Ten večer jsi na sobě měla bílé šaty s volánky a vlasy jsi měla učesané do lokýnek a svázala jsi je mašlí. Byla jsi tak nádherná.“ usmál se na mě.

„Pravda, byla!“ vykřikla rozhořčeně, „byla, než ses mě pokusil zabít.“

„Nemohl jsem dovolit, aby tě měl on“ zařval, „byla jsi moje! A pokud jsem tě nemohl mít já, tak už nikdo“

„No jistě, takhle je to mnohem lepší! Oba se výborně bavíme a abych nezapomněla: jsem jen tvá!“  usmála se sarkasticky.

„Copak za to můžu? Kdyby ses tak nervala, nestrhla bych ti sukni a nezamotal bych se do ní!“

„To jsem se měla nechat utopit?“ muž zčervenal.

„Celou dobu jsem myslela na to, že se musím dostat z vody.“

„Kdybys to vzdala, mohl bych se tě teď aspoň dotknout.“ zamručel vyčítavě.

„Když jsem se vyškrábala na břeh, donutila jsem se vstát a utíkat pryč. Bála jsem se, že by ses vymotal a znovu po mě šel. Týden jsem ležela v horečkách, neschopná slova a když jsi mě začal pronásledovat i ve snech, snažila jsem se utéct i z tama...“

„A tehdy jsi převrhla ten svícen?“ zeptal se, tuhle část jsem mu nikdy nevykládala.

Kývla jsem na souhlas.

„Má to alespoň jednu výhodu.“ zase jsem se usmála,“víš jakou?“

„Že teď mi to můžeš připomínat a vracet do konce světa?“ vytušil.

„Ano přesně tuhle.“ uculila jsem se.

Pak už nikdo nepromluvil. Já jsem ležela v loďce, on seděl na kameni a oba jsme se utápěly ve vlastních myšlenkách. Leželi jsme tak několik hodin až se začalo blížit svítání.

Povzdechla jsem si:“No nic, jdu spát.“ Doveslovala jsem ke břeku a zamířila k zámečku.

Zámeček byl dokonale zrekonstruován, jako by tu nikdy nehořelo.

Došla jsem do třetího patra k obrazu slečny v bílých šatech, k mému obrazu, a vstoupila jsem do něj. V tu chvíli začaly oknem pronikat první sluneční paprsky a já jsem znovu usnula...

Tak zase zítra u jezírka...