Prodloužená

Prodloužená se konala 2. 11. v Dělnickém sále v Zastávce. Ten večer jsme měli předvést našim rodinám co jsme se za těch šest lekcí naučili.

            Když jsem stály v zástupech a čekali až se , byli jsme všichni nervózní. Báli jsme se , že si popleteme nohy, že spadneme nebo zapomeneme co máme tančit.  A skutečně, Polonéza nebyla tak skvostná, ale mi jsme se ve zdraví dotančili až na konec a uklonili se.

            Rodiče nám tleskali a mi byli rádi, že už to máme za sebou.

            Přešli jsme do standardního držení a odtančili první řadu což byl: Waltz, Čača, Jive a Valčík. Přitom nám došlo, že je nás na parketě tolit, že se dokonale ztratíme a jestli něco pokazíme skoro nikdo si toho nevšimne(To jsem ještě netušila, že to sestra celé natáčí!).

            O přestávce jsme obešli příbuzné, pozdravili rodiče kamarádů a vypařili se na chodbu, kde jsme si mohli v klidu sdělit své dojmy mezi sebou.

            Do sálu jsme se vraceli pouze když začala kapela znovu hrát. Postupně jsme se  a uvolnili natolik, že při zaznění prvních tónů I love rock´n´roll se snad už nikdo nestyděl.

            Poslední skladby se tancovaly skupinově. Udělali jsme kruh a tancovali  všichni spolu.

            Musím ovšem dodat, že se v plesových šatech „netrsá“ zrovna nejlépe. Obzvlášť na něco jako je „Highway to hell“. 

            Celý večer utekl podezřele rychle.Najednou přestala kapela prostě hrát a mi si brali věci a nasedali  do aut.

            Když jsem došla k sobě do pokoje, stálo mě spoustu úsilí přesvědčit se, abys se ze šatů vysvlékla. Nechtěla jsem, aby tenhle večer jen tak skončil, chtěla jsem aby pokračoval třeba i navždy, tak jsem si ho užila. Měla jsem dojem, že když ty krásné bílé šaty pověsím na ramínko stane se to všechno pouhým snem. Dostala mě z nich až sestra, která přišla s notebookem do kterého stáhla fotky.  Sedly jsme si spolu a všechny je projely.A mě tehdy došlo, že se nemusím bát, protože na něco takového se prostě zapomenout nedá.