Tak tohle jsem psala do našeho školního časopisu. Snad se bude líbit ;-)
Má milovaná Anglie...
Většina z nás jela do Anglie poprvé. Nevěděli jsme co nás čeká. Spousta našich známých nám ji popisovala jako velmi krásné místo s milými lidmi a mimořádnými zvyky. Popisovali ji jako zemi s krásnou přírodou a s osobitým kouzlem, ale nikdo neočekával, že nám Anglie skutečně vyrazí dech.
Od srazu u autobusu až po loučení u něj nenastala chvíle, na kterou bychom vzpomínali s vráskou na čele.
Když jsme přijížděli k anglickému pobřeží sžírala nás nervozita. Co jsme vlastně skutečně věděli o Spojeném království? Kromě deště a nějakého minima co jsme si zapamatovali z hodin dějepisu, téměř nic. Co můžeme čekat od Angličanů? Co od měst a památek na které jsme se tak těšili? Jaká bude naše rodina? Domluvíme se?
Po prvním setkání s rodinou nás většinou otázky tohoto typu přešly a nahradily je vtipné hlášky a předhánění se o to, čí rodina je lepší.
Město Bath bylo velmi zvláštní. Na mě působilo ponuře. Fakt, že většina domů vypadala stejně (žádný neměl veselou barvu), padal déšť, který nekompromisně stékal po tvářích a tvořil na zemi velké louže, kterým jste se za boha nemohli vyhnout a foukal silný vítr, nebyl nejhorší. Nejhorší byli audiogajdy. Jak se nám tyto malé přístroje za jediný týden dokázaly zprotivit! Navíc jsme byli unavení z dlouhé cesty autobusem. Takže Bath jsme si moc neužili.
Druhý den v Avebury bylo krásně. Téměř pastelově zelený trávník a mírné sluníčko nás donutilo usmívat se. Byli jsme tedy všichni milejší a nadšenější pro koniny. Jako například zabít patnáct minut volného času hraním lidské dámy.
Stonehenge. Ne tak velký, ne tak skvělý a ne tak přístupný jak jsme si představovali, ale i přesto nás nadchl. Nikde jsme se snad nefotili tak dlouho jako u Stonehenge. S neuvěřitelnou rychlostí nás napadaly nové a nové pohledy, ze kterých by se dalo fotit, nové teorie o vzniku a účelech tohoto místa. Do autobusu nás musel nahánět pan učitel Malý.
Salisbury nás zasáhla už z dálky. Město bylo půvabné, ale katedrála ho mnohokrát převyšovala. Nejen její velikost a vzhled, ale i ta jednoduchá nejednoduchost se kterou stála na prostém zeleném plácku. A pak její útroby. Propracovaně zdobená klenba, vyřezávané lavice s anděly, vitráže se svatými a duchovní síla místa. To vše nám bralo dech.
Cheddar. Nejvýraznější byly skály, obklopující toto malé, přívětivé městečko, na jejichž vršek se z okna autobusu nedalo dohlédnout. Byly podobně bíle jako útesy u britského přístavu.
Jeskyně nás moc neuchvátily, párkrát se dokonce ozvalo, že u nás, v Česku máme hezčí. Naopak výstava Cheddarového muže měla úspěch, obzvlášť velká otáčející se lebka a vitrína s "Venušemi".
Glastonbury Abbey. Místo posledního odpočinku krále Artuše a jeho ženy Guinevery. Jediným stojícím domkem byla kuchyně mnichů, kde jsme absolvovali přednášku o jejich životě v době, kdy ještě z opatství nebyly trosky. Přednáška byla skvělá, protože muž, který přednášel nebyl mnich, to byl herec. Dováděl nás k záchvatům smíchu, některým lidem málem přivodil infarkt a celkově to podal tak úžasnou formou, že bychom i my sami mohli přednášet. Ovšem tak jak to zahrál on, to už nikdo zahrát nedokáže.
Šokující na Bristolu bylo, že jsme rozchod dostali hned po příjezdu a ne na konci jak bylo zvykem. Když si nejdříve město trochu projdete, narazíte po cestě na pár obchůdků nebo kaváren a ty později při rozchodu ovlivní směr vaší cesty. Pokud ale ne, je velmi pravděpodobné, že zůstanete celou dobu v jednom obchodě. I když je to nepochopitelné, takové nákupy vás unaví víc, než kdybyste obešli celé město. Proto jsme k SS Great Britain přišli otrávení a nechtělo se nám ani číst informační tabule. Až malá místnůstka s kostýmy nás probudila k životu. Takže když už jsme se konečně vydali na samotnou loď nic nám nebránilo ji celou s nadšením a novým elánem prozkoumat.
Bristol byl již půl hodiny za námi, když jsme vystoupili v Lacock. Bylo stále slunečno, což se úžasně hodilo pro focení opatství i přilehlých zahrad. Domky zde byly osobité a tak nějak příjemnější než v Bathu. Bylo tak nádherně, že jsme se v malém kostelíku plánovali jenom zastavit a jít zpět do ulic. Což se nám samozřejmě nepovedlo. Hned při vstupu nás obklopila hudba. Skoro jsme ji nevnímali, ale když jste si začali uvědomovat jednotlivé tony, jakoby strhla všechny vaše myšlenky. Posedali jsme si na prosté lavice a nechali na sebe působit kouzlo okamžiku. Nejen ta hudba, ale i ten malý kostelík sám, nás uchvacoval. Ten způsob jak obloukovými okny procházelo sluneční světlo a lehce hladilo vše na co dopadlo včetně jednoduchých mramorových sloupů.
Seděli jsme beze slova , accelerando nám zrychlovalo tlukot srdce, naopak pomalé a tiché tóny nás uklidňovaly a jakoby ukládaly k věčnému spánku, jen aby do nás mohla hudba znovu vdechnout obrovskou chuť žít. Jedna skladba střídala druhou a nám se pořád nechtělo odejít, chtěli jsme zůstat a jen poslouchat. Jenže i tento kouzelný okamžik musel skončit a my museli jít dál.
V Cardiff byli snad ti nejpříjemnější a nejklidnější lidé. Ti co jsou jako já zvyklí z českých hradů a zámků, že se s prohlídkou spěchá, protože za námi jde další skupina, byli překvapení průvodcovým klidným chováním a hravým a poutavým vyprávěním o hradu. Když jsme si zašli do městské radnice, vřele nás přivítala sekretářka a poradila nám, co stojí za vyfocení.
Ovšem bylo místo, kde toto klidné a přátelské chování jaksi vadilo. Byly to obchody. Stáli jsme ve frontě o dvaceti lidech a každou chviličku koukali na hodinky a strachovali se, aby nás tam ostatní nenechali.
V Londýně jsme litovali, že na něj máme pouze jeden den. Bylo tam tolik věcí, které bychom chtěli vidět, ale museli jsme si vystačit s málem. Jen pro pořádek musím dodat, že i to "málo" stálo za to. Buckingham a výměna stráží, obojí bylo skvostné. Výměna stráží je právě ta věc, na kterou čekáte hodiny a když už se jí dočkáte, prohlásíte, že byste klidně čekali znovu. Národní galerie se sice nemohla vyrovnat Louveru, ale když jste procházeli místnostmi, kde visely obrazy největších umělců jako je Leonardo da Vinci, Degas, Monet a spousta dalších, neubránili jste se obdivu nad jejich uměním a naplnila vás zvláštní blaženost z toho z jaké blízkosti máte možnost tato umělecká díla vidět. Byli jsme rádi za cestu lodí, nejen proto, že jsme byli uchození a zmrzlí, ale i proto, že jsme si mohli prohlédnout památky, alespoň z dálky.
Greenwich a nultý poledník nás pobavil. Člověk se o tom učí, neustále mu omílají o hlavu jak je důležitý a pak k němu přijde a vidí zhruba metrovou rýhu v zemi s velkým ukazatelem. Radost nám tedy alespoň udělala teplá voda na záchodech.
Když jsme znovu dojeli k pobřeží, přepadl nás smutek. Nechtělo se nám domů. Všechno anglické nám přirostlo k srdci. Angličané, anglické chování, naše rodina a i ta všudypřítomná vlezlá zima. Nechtěli jsme aby ten bezstarostný týden skončil a byl nahrazen krutou realitou v podobě školy, která si už na nás brousila drápy. Ovšem pohádky končí vypravěč a proto jsme nezoufali dlouho. Anglie bude úžasná s každým novým vyprávěním
Žádné komentáře:
Okomentovat