Ještě s úsměvem vzpomínám jak nám jako malým nevděčným harantům naše milá máť, když jsme se nudili na otázku co máme dělat, odpovídala slovy: Můžete se koukat kočce pod ocas!"
Tehdy nás tím dost mátla, jelikož jsme kočku neměli a jedinou kočku v ulici vlastnila starší paní. Bohužel ani u té to nebylo možné, jelikož ocas přišli, když ji její milující majitelka chtěla česat kuchyňským nožem, nepamatujíce se na své čtyři dioptrie silné brýle.
Prožili jsme tedy dětství bez možnosti zahnat nudu jediným pohledem.
Nakonec, když jsem se zatnutými zuby a potem na čele překonávala pubertu, jednu kočku jsme si pořídili.
Netuším, jestli máma na svoji radu zapomněla nebo prostě nechtěla, aby si o nás sousedé mysleli, že jsme zoofilové, ale už nikdy jsme jo neslyšeli.
Vzpomněla jsem si až ve středu večer, kdy jsem sedíce nad fyzikou posílala všechny vědce k hajnému za kopec . Přes záda mi přeběhla Sonáta, začala se mi producírovat po stole, pošlapala mi sešita natáčela se ke mně ze všech stran , ale vždy jen tak abych ji viděla pod ocas. Vrněla, mňoukala a ladně napínala své nohy. Vzpomněla jsem si na máminu radu a v zájmu zachování svého duševního zdraví, které bylo ohrožováno třetím okruhem elektrárny, upřela jsem svůj zrak na ono místo: kočce pod ocas.
4tvrt hodina uběhla a já jsem byla znuděnější než kdykoli předtím. Nejvíce mě , ale vyděsil fakt, že se mi úplně náhodně v mysli objevují názvy a využití již zmíněného okruhu, o tom, že mi tento fakt zaručil jedničku z fyziky pomlčím. Rozhořčeně jsem odvrátila zrak, myslící si:" to jsou ti dospělí, do všeho tahají školu."
Žádné komentáře:
Okomentovat